V sobotu 21. ledna 2023 se uskutečnil 54. ročník Zimního přechodu Brd, akce, které se účastníme pravidelně a více o ní se dozvíte zde.
My jsme ve středu na schůzce skautek vyrobily překrásné originální brděnky a v sobotu ráno se nás osm sešlo na Hlavním nádraží. Cesta do Mníšku pod Brdy byla delší a dobrodružnější než jsme očekávaly. Ve vlaku se několik skautských oddílů a možná i pár ubohých civilistů těsnilo jako mrtvoly v masových hrobech rwandské genocidy. Za Vršovicemi se náš vlak rozhodl zacouvat. Ještě než jsme vyjeli z Prahy, nabrali jsme více než půlhodinové zpoždění, byli jsme zpocení, nemohli jsme se hnout a někteří už měli snědené svačiny.
Většina oddílů včetně našeho vystoupila na stanici Mníšek pod Brdy, konečně se nadechla čerstvého vzduchu a vyrazila na smluvené místo – Kytínskou louku. Cesta tam rychle uběhla, hráli jsme hry nebo si povídali a byla to zábava. Někde v lese blízko té louky nám středisko Trilobit připravilo 11 aktivit, jako třeba lanovou lávku, opičí dráhu, vázání uzlů, pojmenovávání siluet a stop zvířat, hod na cíl, sběrač nebo luštění šifry. Po splnění alespoň 7 z nich jsme dostali slíbenou odměnu, a to krásnou kovovou nášivku s brdskou vločkou a nápisem Brdy 2023. Ve 13:00 proběhl na Kytínské louce slavnostní nástup. Po vztyčení vlajky Zimního přechodu Brd za zpěvu Junácké hymny každý oddíl zakřičel svůj pokřik a pak byl rozchod. Některé naše členky si šly dodělat aktivity, jiné více lákala sněhová bitka s Araneem.
Někdy v průběhu dne taky Maky dostala svojí přezdívku Litera. Pro Líťu byla tato výprava jistě silným zážitkem. Zrovna si říkala, že je jí zima a chtěla se zahřát opičí dráhou, ale potom se jí udělalo ještě hůř. S hlavou svěšenou si sedla ke stromu. Já jsem doběhla pro Pandu a mezitím se jí ujali trilobiťáci. Dali jsme Lítě nohy nahoru, pak napít čaje a konverzací jí udržovali při životě (→ bdělou). Nadopovali jsme jí cukrem z tříkrálové sbírky, který jsem měla v kapse ještě z koledovací schůzky, a horkou čokoládou. Rozhodovalo se, co si teď s omdlévající členkou počneme. Mezitím si skupinka Pošuků – Ahoj, Skoky, Uzlík a Sísí – bezstarostně užívaly sněhových radovánek a tatínek Uzlíka a Sísí za námi absolvoval náročnou cestu autem klouzajícím skopce a zachytávajícím taky padající skauty.
Ačkoliv v plánu bylo ujít stejnou trasu jako skauti v roce 1969 – 15 km z Mníšku do Řevnic, rozhodlo se, že nejlepší bude se co nejrychleji dostat do civilizace. Svolala jsem zbytek a šlo se zpátky, z kopce dolů směr Stříbrná Lhota a Mníšek. Já a nějaký trilobiťák jsme podpírali Líťu, přičemž to často klouzalo i nám. Uzlík, Sísí, Ahoj a Skoky si klouzání užívaly a Panda s Šumavou za námi se snažily nerozlít horkou čokoládu pro Líťu. Ve Stříbrné Lhotě jsme se měli ohřát v restauraci, jenže ta i blízký penzion měli zavřeno. Lítě bylo pořád špatně. Tak jsme se s Pandou do toho penzionu tak trochu vloupaly. V klidu a teple jsme se stihly najíst, Lítě se udělalo dobře a Skoky a Ahoj byly vyslány Lítě pro odměnu, na které se v této situaci zapomnělo. Rozloučily jsme se se Sísí a Uzlíkem a až potom jsme byly ne až tak nepříjemnou paní vyhnáni.
Cestou na autobus se náš rozhovor dostal přes darování krve po znásilňování delfínic k nedostatkům českého školství a jiným věcem… prostě to bylo hodně zajímavé.
Sice se na nás ani jízdu do Prahy nedostalo místo k sezení, ale rozhodně byla mnohem komfortnější než do Mníšku. Mohly jsme se svobodně otáčet, rozhlížet, prostě se dokonce i trochu hýbat. V autobuse sedělo několik vrásčitých mužíků v zelených bundách s brdskou vločkou na rameni a spoustu malých i velkých usměvavých skautů a skautek nabitých různorodými zážitky.
Na Smíchovském nádraží jsme se rozloučili pokřikem a posláním pozdravu a úsměvu. Myslím, že jsme si všechny letošní přechod Brd užily a doufám, že se příští ročník uvidíme ještě v hojnějším počtu (a že nám přidají vagon a všichni se vrátíme ve zdraví)!
Napsala Honza Žižka